"Kromě neupřímného manželství a postavení ženy, zajímají Ibsena v Přízracích i takové věci, kterých se tehdejší slušná společnost doslova štítila – prostituce, pohlavní choroby, incest a eutanázie. Ibsen navíc zvesela kope do pokrytectví církve, která se zde mění z náboženské instituce na úzkoprsého kontrolora společenských pořádků.

Drama je částečně výsměšnou odpovědí všem kritikům Nořina odchodu od manžela a od dětí. Paní Alvingová z nové hry odejít zkusila mnohem dřív než Nora. Skutečnost, že je její manželem budižkničemu, s nímž ji žádná pěkná budoucnost nečeká, jí totiž došla krátce po svatbě. Srdce ji navíc volalo k člověku, který po ni představoval vrchol morálky a byl tak přímým protipólem zhýralého komořího Alvinga. Pastor Manders by si za jiných okolností coby protestantský kněz klidně Helenu vzít mohl. Zvítězila v něm ale zbabělost, i když před sebou si toto rozhodnutí obhájil jako „vítezství nad sebou samým“. Otázka smísená s imperativem „Co by tomu řekli lidé?!“ je přiměla k pokryteckému jednání. Helena Alvingová byla tehdy „navrácena“ do manželského svazku. Podřídila společenskému tlaku a dalších třicet let (ještě deset let po manželově smrti) obelhávala sama sebe. Syna Osvalda pro jistotu odeslala na studia do zahraničí, aby si nezkazil představu o dokonalém domově. Před některými věcmi se ovšem oči nedají zavírat do nekonečna a všechno, co jsme se snažili vytěsnit, se jednoho dne vrátí – v podobě přízraku. Norský název Gengangere znamená doslova „ti, kteří se vracejí“. Přízrakem je tak v této hře všechno, co se postavám vrací jako bumerang, co jim připomíná jejich předchozí selhání ale zároveň i přežilé a překonané názory, které se znovu a znovu objevují.

Ibsenovi jde v této hře o to, co všechno lze po rodičích zdědit a zda je z tohoto determinismu nějaký únik. V době, kdy hra vznikala, byla tehdejší věda přesvědčena, že syfilis je dědičná. Dramatik proto vybavil Osvalda tímto smrtonosným dědictvím, čímž nechal dítě fyzicky pykat za hřích svého rodiče. V podobě poměru s Reginou, která je – aniž to Osvald na začátku tuší – otcovým nemanželským dítětem a tedy jeho poloviční sestrou, zase Osvald v očích své matky nevědomky opakuje otcův chybný vzorec, pokud jde o mezilidské vztahy.

Konec hry zůstává otevřený. Zoufalý syn volá po slunci. Nejde jen o slunce reálné, které talentovaný malíř Osvald v mlhavém Norsku postrádá, jde především o světlo v přeneseném smyslu slova. Osvald touží po vykoupení z bolestivého osudu, za který nemůže. Jediné, co pro něj jeho matka v takové chvíli může udělat, je, že mu pomůže zemřít." Je toho Helena Alvingová schopná, když ji o to syn tak naléhavě prosí?

(citováno z textu Karolíny Stehlíkové v programu k inscenaci)