Můžeme svůj strach chytit pod krkem a podívat se mu do očí? Zmenší se? Zmizí?

Deníkové záznamy autorky nabízí pohled dovnitř, do intimní sféry duše. Volání, tázání, tápání ve tmě s vědomím, že ten vypínač tam přece je, už jsem ho jednou našla a rozsvítila, tak proč to pořád dokola zhasíná?

Z rozhovoru Adély Brabcové s autorkou:

O čem jsou Květy noci a jaká témata v nich rozvíjíš?

O tom, že i v noci, ve tmě, v úzkosti, osamělosti může něco vykvést. O tom, že se člověk musí někdy rozpadnout, aby se v troskách našel. O naději, že můžu dostat nové srdce, mám možnost začít znova - člověk musí jen říct: chci. Hlavním tématem je noc duše - tedy jinými slovy ztráta opory, radosti, naděje – a záznam pohybování se uvnitř této noci, hledání cest.

 V inscenaci otevíráš velmi intimní témata. Nakolik jsou pro tebe osobně důležitá?

Jsou to odžitý stavy a situace. Říkám odžitý a nemyslím tím jednou provždy vyřešený. Naopak, celý scénář se odehrává v kruhu; pochybnosti, nejistoty a úzkosti se vrací, mění podobu i intenzitu, nic z toho nemizí jednou provždy. Text poukazuje na to, že se to „vyřešit“ nedá, že bolest je součást a že je to učitelka. A tak, jako se vrací tyhle bolestný věci, stejně se vrací i naděje a nějaká hluboko ukrytá vůle ke smyslu.

  Co tě přimělo převést vlastní životní zkušenosti do divadelního formátu?

Už poměrně dlouho pracuju se svými deníkovými záznamy tak, že je vkládám po troškách do scénářů. Rozhodla jsem se teď nepoužít jinou postavu, skrz kterou texty promlouvají, ale otevřeně se k těm textům a stavům přiznat jako ke svým. Samozřejmě jsem si po sepsání první verze položila otázku, jestli to má potenci promlouvat k druhým a nechala jsem text přečíst několik lidí. Potvrdili mi, že se jich to osobně silně dotýká. A tak jsem si řekla, že to risknu.

   S jakými postavami se diváci na scéně setkají a jakou roli v příběhu hrají?

Diváci uvidí a uslyší dvě ženy a dva muže. Všechny čtyři osoby (herečka, zpěvačka, hudebník a výtvarník) jsou různými hlasy jednoho člověka, který se na začátku představení ocitá v bodě krize. A všichni čtyři společně absolvují pokusy o vynoření se z této temné noci; abych vyšla z názvu – pokoušejí se najít něco, co by mohlo vykvést. Mélusine de Pas zpívá a zároveň hraje na violu da gamba. Když se topím, ona mě svým hlasem vytahuje nad hladinu, abych se nadechla. Někdy to jde i do dialogu. Michal Rataj na jevišti vytváří hudební a zvukový svět – ten vnější i ten vnitřní. Ocitáme se v bytě, v klášteře, na ulici a v zahradě. Petr Nikl v první části představení doprovází svou mikromagií, ve druhé části používá veškerý divadelní prostor.